Pro jednoho klienta jsem loni postavil šablonu v CSS, ze které se pak sázely všechny jeho PDF dokumenty. Barvy, mřížka, řezy písma, chování nadpisů přes zlom stránky. Postavit ji trvalo dvě hodiny. Každý další dokument z ní padal za pět minut. Když jsem to popisoval známému, mávl rukou. Že to má taky. Napíše do generátoru prompt a leták vypadne.
Nemá.
Rozdíl mezi grafikem, který sáhne po AI nástroji, a člověkem, který si nechá vygenerovat plakát, nespočívá v rychlosti. Oba mají něco na obrazovce za pár minut. Jeden ale ví, co má vzniknout, ještě než nástroj otevře, a druhý se to dozvídá až z výstupu.
Model dostane přesně to, co umíte pojmenovat
Zní to jako banalita, dokud si nesednete vedle někoho, kdo grafiku nedělá. Takový člověk napíše, že to má být moderní, čisté a hlavně profesionální. Model mu vrátí přesně to, co ta slova statisticky znamenají, tedy průměr internetu za posledních deset let. Sans-serif, hodně bílé plochy, gradient do fialové, ikonky s tenkou linkou. Klient je nadšený, protože to vypadá jako věci, které vídá. A vypadá to tak proto, že to je ono. Průměr.
Zadání, které píšu já, vypadá jinak. Konkrétní formát, konkrétní mřížka, výška řádku odvozená od velikosti základního písma, minimální kontrast pro přístupnost, chování prvku při zlomu. Nástroj pak nevymýšlí. Provádí.
Dvacet let dělám kvalitu v elektronice a mám na to celkem přesnou analogii. AOI na lince najde jenom to, co jí popíšete. Při špatně nastavených prazích prohlásí za dobrou desku, na které chybí součástka, a naopak zaflaguje sto kusů kvůli odlesku od pájky. Stroj je slepý ke všemu, co nikdo nezadal. Generativní model se chová stejně, jen o tom mluví hezčeji.
Druhá půlka téhle dovednosti je ještě míň vidět. Umím poznat, že výstup je špatně. Vidím, že optické vyrovnání písmen v nadpisu je rozhozené, že mezera mezi verzálkami sedí a mezi minuskami už ne, že se logo na malé velikosti slije do skvrny. Kdo nerozezná patku od bezpatkového písma, tohle prostě neuvidí a soubor pošle do tisku tak, jak je, protože na monitoru v pořádku vypadá a nikdo mu nikdy neřekl, na co se má dívat.
Patka, spadávka, diakritika
A v tisku začíná ta zajímavější část, protože papír je nemilosrdný recenzent. Tiskárny a výrobci obalů letos popisují pořád stejnou sadu problémů s podklady, které jim chodí, a je to natolik jednotný seznam, že se dá čekat, že si ho brzo vylepí na dveře: soubory v RGB s barvami mimo tiskový gamut, takže se elektrická modrá po konverzi změní v kalnou fialovou. Rozlišení dobré na web a nepoužitelné na plachtu. Chybějící spadávka, takže po ořezu zůstanou bílé proužky. Text zapečený do pixelů, který nejde vykernit ani převést na křivky. Rasterizované čárové kódy, které se nenačtou.
Nejlíp to letos ukázal jeden kavárenský řetězec. Nechal vytisknout papírové objímky na kelímky se znakem 假 vygenerovaným AI a znak měl navíc jeden tah. Přišlo se na to až ve chvíli, kdy zákazníci nahráli makrofotky.
假 se čte jiǎ a znamená falešný nebo padělaný. Skládá se z radikálu pro člověka a z fonetické části, takže dvanáct tahů, z nichž každý má svoje místo. Model přidal třináctý.
Vzniklo něco, co jako 假 vypadá, ale žádný znak to není. V češtině by to odpovídalo háčku nad písmenem, kde nemá co dělat, s tím rozdílem, že v čínštině se tím ztrácí i význam, nejen pravopis. Kavárna si tedy na kelímky vytiskla slovo „falešný“ a vytiskla ho falešně.
Modely totiž nepracují se znakem jako se znakem. Nemají pojem glyfu ani informaci o tom, že tenhle tah nese význam a tamten je dekorace. Vidí tvarový vzor a reprodukují jeho statistickou podobu. U latinky to skončí zkomoleným slovem, kterého si všimne každý. U čínštiny vypadne něco se správným počtem radikálů, správně usazené v mřížce a naprosto věrohodné, a chyba sedí v jednom tahu ze dvanácti. Přesně ta samá porucha jako s českými háčky.
Jen se hůř odhalí.
Jenže hlavní problém není v modelu. Ten nápis nebyl text, byl to obrázek, a v produkčním řetězci neexistuje krok, který by obrázek kontroloval na pravopis. Korektura běží nad textovými vrstvami. Grafik vidí v layoutu umístěný soubor, tiskárna dostane PDF s rastrem, preflight zkontroluje rozlišení, barevný prostor, spadávku a fonty. Obsah rastru neřeší ani jeden z těch nástrojů.
Do procesu se dostal artefakt, pro který v tom procesu nebyla kontrolní brána.
Tohle znám z linky. Když do výroby pustíte součástku, na kterou AOI nemá recept, neuvidíte ji na žádném testu a najdete ji až u zákazníka.
Odtud plyne pravidlo, které se dá dodržet bez ohledu na to, jak dobrý model používáte: veškerý text sázet až v Illustratoru nad AI podkladem a nikdy ho nenechat vygenerovat do rastru. Ne kvůli estetice. Text ve vrstvě projde korekturou, text v pixelech neprojde ničím.
U typografie je to ještě ostřejší a pro nás v Česku obzvlášť. Generátory písma zvládnou věrohodně vypadající základní latinku a rozpadnou se ve chvíli, kdy po nich chcete pořádný kerning, optické velikostní varianty nebo diakritiku pro východoevropské jazyky. Háčky a čárky jsou přesně to místo, kde model přestává umět. Typograf ve výstupu nevidí font, ale velmi drahý vyděračský dopis.
Ono to i dává smysl. Trénovacích dat je pro češtinu zlomek toho, co je pro angličtinu.
Ani vektorové nástroje nejsou zadarmo. Recraft jako jediný generuje opravdové SVG s Bézierovými křivkami, což je proti PNG obrovský posun. Jenže několik nezávislých recenzí uvádí, že výstup přijde jako změť přebytečných kotevních bodů a redundantních vrstev a že profesionálové stráví hodinu i víc čištěním jednoho souboru, než ho pošlou klientovi.
Osmdesát procent práce, ne sto.
Manuál, který si hlídá sám sebe
Když Claude Design v dubnu vyšel, čekal jsem hračku na prezentace. Přehodnotil jsem to při červnovém updatu, který přidal import design systému z GitHub repozitáře nebo z nahraných designových souborů. Načíst si systém umí i jiné nástroje. Podstatné je, že si Claude vlastní výstup proti tomu systému zkontroluje a opraví ho ještě předtím, než ho uvidíte.
Tohle je pro mě ta nejcennější věc na celém tématu. Grafický manuál přestal být PDF v šuplíku a stal se z něj funkční artefakt, proti kterému se dá strojově validovat. Návrhy webů takhle dělám úplně běžně, protože přesné zadání dostanu zpátky jako přesný výstup. A když je návrh hotový, jde jedním pokynem do Claude Code, který pokračuje z existující práce a předává se i designový záměr, ne jen vizuál.
Kde to skřípe, jsou spotřební limity. Recenze PCWorldu spálila 80 % týdenní kvóty Claude Pro asi za 25 minut. Červnový update spotřebu srazil, u intenzivní práce to ale pořád cítíte.
„To ti udělala AI“
Tímhle se dostávám k věci, která mě štve nejvíc. Existuje docela rozšířený reflex zařadit hotovou práci o patro níž ve chvíli, kdy padne slovo AI. Ten samý výstup, ta samá hodina strávená čištěním křivek. Stačí přiznat nástroj a debata se posune od toho, jestli to funguje, k tomu, jestli je to poctivé. Zvláštní posun.
Přitom podle studie Designer Fund a Foundation Capital, která letos oslovila přes 900 designérů ze šedesáti zemí, používá AI týdně 91 % z nich a tři čtvrtiny denně. Před rokem to bylo 54 %. Ta studie má mimochodem podstatnou vadu, o které se moc nemluví: 86 % respondentů jsou produktoví designéři a jen 12 % pracuje v agenturách, takže o grafických studiích neříká skoro nic. I tak z ní plyne, že se ten reflex obrací proti drtivé většině oboru.
Nejlépe to celé rozsekl Městský soud v Praze. Řešil spor o obrázek vygenerovaný v DALL-E a konstatoval, že prompt, ať byl jakkoli detailní, je jen námět nebo myšlenka podle § 2 odst. 6 autorského zákona, a proto sám o sobě autorskoprávní ochraně nepodléhá. Kdo si nechá vygenerovat logo a použije ho, nemá k němu práva a konkurence si ho může vzít taky. Ochrana vzniká teprve tehdy, když výstup tvůrčím způsobem přepracujete a vznikne odvozené dílo.
Zákon tedy rozlišuje přesně to, co lidé, kteří AI práci shazují, rozlišovat odmítají. Rozhoduje podíl člověka na výsledku, ne přítomnost modelu.
Reálné zrychlení, které v praxi vidím a které potvrzují i lidé z print-on-demand, se pohybuje kolem třiceti až padesáti procent.
Ne desetinásobek. Ten prodávají jenom ti, co ty nástroje prodávají. Zbytek času spolkne přesné zadání a kontrola výstupu, tedy práce, kterou vám model neodebere, protože ji neumí ani pojmenovat.
